Pozdě k ránu
v ruce zase
držím jenom
sebe sám

tvoje slova
chutnají sladce
usnout dnes
brzo nehodlám

Tolik vět
a tolik slov
vyměnily si
obě strany
a v noční
euforii strof
vzpomínám
na tvé
drahokamy

Jenže co pak
až se sejdou
až se někde potkáme
na nádraží
ústa zvlhnou
nebo snad
stud svůj poznáme

Vzpomínka

Srpnové noci
a červencové dny
mlhavým závojem
lásky byly spojeny

vzpomínám na to jak
ses krásně smála
když jsi si s prameny
vlasů svých hrála

když jsme tam leželi
sami v ústraní
- pěkná vzpomínka?
Škoda že není.

Týdny

Jak krásná vlaštovka
odlétáš na jich
na týden, na dva
kolik asi máš jich?

Tisíce slov
a jedno setkání
v paměti zůstane
než se zas vrátím k ní.

Snad ne i naposled

Za pár dní konečně
bez všeho ostychu
s chutí se napiju
ze tvého kalichu

Poprvé v životě
snad ne i naposled

vždyť mi už bude těch
kulatých dvacet let

Je to zase horší

Začalo to pěkně
dívka na obzoru
setkání
Prosté i nejmenšího srdce bolu

Ale druhý den
mě tlukot v uchu budí
nebudu lhát
myslel jsem na ohluchnutí
ale to ne
jen je to zas horší
už třetí rok
mě má vina pokouší

Čas

Tak dlouho se čeká
až závoj touhy opadne
a zůstane
jen zvědavost,
pryč ze všedního dne

Ale setkání
v představách osudové
je podezřele
stejné jako každé druhé

Čekals' snad něco víc?
ptáš se svého srdce
zatímco ono si
tiše a s úsměvem
v hrudi samo tluče

Zpátky

Zpátky se vrátit
a obrátit to naruby
zastavit svou ruku
co držela je

Vědomí toho
že vina je to moje
bolí
v leže i v stoje

Proč?

Až do dálky se táhnou
za osamělým smrkem zatáčí
vedou až tam, kde držíš svou hlavu krásnou
ale nástupiště nikdo nevidí.

Proč nemohl Bůh stvořit zemi menší
nebo zkrátit všechny koleje
a udělat tvář Slunce radostnější
aby světlem zalilo moje naděje.

Kdybych mohl

Kdybych jen mohl
trochu zmenšit zemi,
aby tvé hnědé oči,
nebyly tak vzdáleny.

Neboť je to dálka,
co stojí mezi tebou a mnou
kvůli ní
si jen tak
naše těla
kolem krku nepadnou.

Kdybych tak mohl
trochu zmenšit zemi,
aby mé sny nezůstaly
trpce nenaplněny

Hřích

Jak divoký detektiv
Mexickou pouští
vydal jsem se tam
kde se láska neodpouští.

Zamyká se,
aby trpěla
a nemohla zplodit
bílého anděla.

Zpřetrhat okovy
a zakřičet na nebe
že už mé srdce
plné je tebe.

Věčnost

Kolik číší
a kolik plných korbelů
vypiju ještě
a kolik večerů

potrvá
než se setkají
naše oči,
ruce,
naše vlhké rty.
Není proč zoufat,
naděje trvá
ač není jistá,
vratká,
bohyně plavá,

a psaním krátím si,
dlouhou chvíli,
moje verše
bez tebe
by smyslu pozbyly.

Utrpení gentlemanů

Běda těm,
kteří pány ctnostnými se stali
a den i hodinu setkání
dívkám svým na výběr dali,

že musí čekat
ani slovem se nezmínit,
že den,
kdy uvidím tvé oči
musí přijít.

A doufat,
každý večer už navždy,
že v tvých slovech
jsou ukryty střípky pravdy,
co nutí mě
a moje srdce prosí,
aby stálo
v onen večer
kdesi na nádraží.

Spojení

Tolik krásných slov
a tolik krásných vět
plní už několik neděl
můj jinak šedý svět.

A každý den doufám,
že přijdou znova,
že uslyším jak
tvůj hlas mě volá.

A řeknu si potichu,
usmívám se,
že jsem jak pán
když na druhém
konci drátu tebe
milá mám.

Nikdy a přece

Nikdy nebudu psát
má slova jako blesky
které v SSSR metal
soudruh Majakovskij.

Nikdy nenapíšu strofu
silnou jako ústí orkánu
jakou dokázal stvořit
Rimbaud ve svém korábu.

Nikdy neutkví mi v hlavě moje sny
zapsány jazykem
krásným jako Holanovy neologismy.

Nikdy nebudu tak dokonalý
ale snažím se dál
protože já
se s tebou můžu trmácet
naším světem
jako král.

Poslední rozloučení se mnou

Až budu ležet
na posteli
obložené lakovaným dřevem,
připravený
spojit se
znovu se zemí,
kolem růže se zeleným keřem,
vyhoďte
zřízencovi
jeho listy
ať neříká slova
která se
každému říkají.

Vezměte sami
pero do ruky
vylijte na papír
co pro váš život
mé tlukoucí srdce znamenalo,
nezapomeňte na chyby
nebyl jsem dokonalý
a při posledním odchodu
nechci aby se lhalo.

Vypněte reproduktory
sedněte k varhanům
sami mi píseň zahrajte
za to vám stojím
moji drazí
toho času pozůstalí
nebo ne?

Zvěte jen ty,
kteří chtějí,
nikoho nenuťte,
lepší čtyři přátelé skvělí
než parta pokrytců,
když se u mé rakve vyskytne.

A až budete odcházet pryč
ze stromořadí kamenných náhrobků
vzpomeňte si na toho
kterému jste pomohli
neudělat
z posledního rozloučení
směšnou pohádku.

Deník

Píšu se deník
a do něj své myšlenky
dojmy
pocity.

Vlastně i city.

A plní se rychle,
stránky jsou už plné pěny,
dní,
kdy jsme o sobě nevěděli.

A vědět chtěli.

Letní sen

Projít se po louce
a společně
přivonět ke květům
letních javorů
Lehnout si do trávy
držet se za ruce
říkat si
„Máme před sebou
ještě hodně dnů"
Zavřít oči
a vědět
že jsi vedle mě
nebýt sám
šťastný.
A slyšet:
„Budem tu,
než se setmí."

Srpnová noc

Stavěli jsme zámky
a já je všechny zbořil
v písku se vyválel
a tebe tak ztratil.

Srpnová noc
ta ulice
kde lvi se klaní
pár slov
a byli by jsme spolu
až do svítání.

Výčitky stále
ještě trochu mám
že neměl jsem dost síly
a tak
kolem těch lvů
potichu chodívám.

Obava

Nemohl jsem jinak,
řekl jsem
 - vybíráš ty! -
a mně nezbývá než čekat,
až uvidím tvé plné rty.

Může to trvat
dlouho,
 - co se za tu dobu může stát? -
bojím se jenom,
že zůstanu
v srovnání s ním
pouhý kamarád.

Nevědomost za soumraku

Černobílá noc
a pestrý, barevný svět
až z toho oči bolí.

Copak jsme zapomněli,
jak krásné hvězdy jsou?
když plynou ti,
lásko moje,
nad spící hlavou.

Druhy vět

Zkuste si napsat
druhy vedlejších vět,
rozchodová, výmluvná, omluvná,
a hlavní
- podmět jsem já -
zatím stojí sama.

A na ní to všechno po čarách padá.

Věta způsobová

Jak žijeme, jakým způsobem zase?
Honíme se za tím, za oním,
a z továren v našich městech
stoupá dým.

Ušpinit si ruce
- jednou -
co potom s tím?

Kameny

Zloděj a lhář
mi nutí svoje kameny
skříňku má hezkou,
alabastrem vykládanou,
na jejím víku
se odráží život
můj, tvůj i mé sousedky
z domu.

Koupím to od něj
a vystavím to na polici
vedle tvých svatebních šatů,
brala sis jeho
vraha času
zavřu svůj pokoj a sebe v něm
na pevnou petlici.

Stračí stín

Blankytné nebe a straka letí před hvězdami,
s chocholem
a okem
pátrá po středohorské krajině.
Kdekdo v městě
ji uviděl
a raduje se,
hází svou čepicí.

A z radosti rostou růže
v tvé malé zahrádce,
moje milá.

Straka se směje
a mává křídly,
už zase jedno srdce
rozlomila.

Přítmí

Tam vlevo za kaštanem,
kam plody nepadají
líbal jsem tebe
a tvé svědomí.

Hruška

Po kolejích do dálky
až tam,
kde ležíš,
zemi má,
červená.
Jako červánky, jako modřánky.

Milá hruško,
se stopkou z jaspisu,
tolikrát písmena
já ryl do tebe,
zapomeneš?

Mám obavu,
až uvidíš mé ruce,
mé nohy,
mé prsty,
neřekneš si
- to není ten, co ryl do mě?

Variace na labuti

Louky a jezera
na mém jezeře vidím labuť
srdce pumpami,
hadičkami
poháněné černou tekutinou
- byla by naděje pro něj?

Kvádry, krychle, olověná věž
uprostřed města krys.

Jedna krysa - hryz! -
krvácí mi ret.
A krev ti barví šaty,
básníku zlatý.

Hegeliánská vize

Haló, křik
a nad hlavami mi pluje lodě
kýve se na oblacích
absolutna.

Zespodu Hegel zvedá své sítnice
dialektika zhmotněna
slza v oku.

Na palubě korábu
roste jabloň
- co kdybychom jí kázali?
Snes nám jablka
plody nakyslé
vůli a eudaimonion
Sokrate!

Mravenečník

Pokus o nevážnou surrealistickou báseň - pokus o metodu automatického psaní na klíčové slovo mravenečník.

Po solené ulici si kráčí
v oku lidé mají tik
sežral nám okresní Slunce
náš soudruh,
Mravenečník.
Po nocích vylézá z nory,
funí, dupe, nemá klid
a na jeho puchýřovitém těle
zrcadlí se touha ryb.

Prahové napětí povolilo
- klik! -
stromy a květy
slyším trávy křik
mé růže žere
slečno milá
Mravenečník.

Chobot má dlouhý
- a že se věcí do něj vejde -
v očích lidé mají tik
můj potok není moře plné touhy
touhu mi sežral
soudruh
Mravenečník.

Mráz

Před domem mým už umírají růže
které jsem pro tebe vysázel
už jim ani jaro nepomůže
mráz jejich hlasy umlčel.

Život

Počat měsíce desátého,
osm úplňků matka ho nosila,
narozen k ránu dvacátého,
do dětské ručičky
dospělá kanyla.

I.

Místo řeky je síť
a na pravém břehu stojí Ofélie,
rozhazuje klubka naděje,
která chytají lidé.

Zachovejme rovnováhu!
Hořící stromy a popel z kapradin,
Ofélie mrtva leží,
krev barví síť.

Pavouk s miliardou očí,
valí po ní svoje odulé tělo,
nasytit se,
žene ho hlad po lásce.

Materialistická mantra
lučního světla
kácí poslední dub.

Uplynulo dost let,
pustina zcela se zahladila
a na místě dubu
roste opět květ.

Je černý, tmavý,
troudným kouřem zahalený,
na obzoru celá řada jich je,
jeden jako druhý.

Rozdíl nepoznáš,
dlouhý černý šat,
až k obzoru táhne se,
pokryl kopce.

Vlaštovka letí,
hladová,
žízní.
Chce usednout.

Nenachází však větev.

V nouzi nejvyšší,
usedá na lístek,
na lístek okvětní.
Na lístek bludné orchideje.

Stonek se bortí,
v prach se změnil květ,
vlaštovka balancuje.

Padá.

Padá do hlubin zármutku.

II.

Skupina lovců,
bílých,
snad snědých,
smutným hájem postupuje.

V ruce šípy, luky,
oděni jsou v prostých šatech.
Šlahouny s trny
jim maso oddělují od kostí.

Sledují šelmu,
černého divočáka,
proplétají se bludištěm.
Pátrají,
kde se démonické tesáky objeví.

Zahlédli kopyto,
čedičovou hůlku,
s rykem vyráží muži vpřed.
Pekelná stvůro! Ničiteli míru!
Vítr je trhán pokřiky.

Tětiva. Výstřel. Šíp.
A zvíře se mu vyhlo,
zmizelo lovcům z dohledu.

Stěny z uhlového blankytu,
zdají se blíž a blíž,
už jen ruka posledního odvážlivce,
ztrácí se v moři nicoty.

Příkrov černoty nehybným se stal.

Barvy

Bílá
- jako blázna zbraň.

Zlatá
- to je hlupáka štít.

Máme tu nového návštěvníka!

Modrá
 - nekonečné vody.

Červená
 - krev plní díry.

Černá
 - výmluvou slabých se stala.

Kdo přijde další, ptáte se?

Zelená
 - je ticho vlhké brány.

Šedá
 - to je barva ctnosti.

Šedým se staň, můj příteli.
Tvé múzy budou rády.

Květy

Hodiny papíru,
popsaného slovy,
vynahradit nemohou

úpadek,
zmar,
smrti v ústrety,

cestou nebohou.

Věř, cizinče z Asie,
trsy trávy šustí nevinně,
letadla plují ztemnělou oblohou.

Strach, křik! Vlezte do krytu!
Květy lásky padají z nebe,
za ryku přílivu.

Ach moje milá,
Marto z Londýna,
kterak svou šíjí odrážíš Slunce,
z oblouku hledíš,
vážíš tři unce.

Kosmická ambivalence

Slunce plyne,
jako řeka strnulým korytem
a hvozdy svých paprsků obklopuje moře.

Plachetnice
jimi proráží
železným kýlem skrz tmavou oponu.
Nevinně.

Ženy,
s hruděmi z alabastru
s tvářemi odrážejícími měsíční svit
oddejte se velikému bohu
nasyťte slunce.
Nalijte do studny,
svou duši doplna,
po okraj utište
mou žravou tvář.

Láskou
Zlobou
Odmítáním

sbírkou podivných háďátek.

Ne-cit

Ano, již žiju!
 - tváří v tvář zmaru -
jsem tu a stojím
na arše sváru.

Tůně,
lesy i lučiny,
tiše zaplakaly,
zčernalé přišly
 - a velmi zlostně -
kontryhel vytrhaly.