I.

Místo řeky je síť
a na pravém břehu stojí Ofélie,
rozhazuje klubka naděje,
která chytají lidé.

Zachovejme rovnováhu!
Hořící stromy a popel z kapradin,
Ofélie mrtva leží,
krev barví síť.

Pavouk s miliardou očí,
valí po ní svoje odulé tělo,
nasytit se,
žene ho hlad po lásce.

Materialistická mantra
lučního světla
kácí poslední dub.

Uplynulo dost let,
pustina zcela se zahladila
a na místě dubu
roste opět květ.

Je černý, tmavý,
troudným kouřem zahalený,
na obzoru celá řada jich je,
jeden jako druhý.

Rozdíl nepoznáš,
dlouhý černý šat,
až k obzoru táhne se,
pokryl kopce.

Vlaštovka letí,
hladová,
žízní.
Chce usednout.

Nenachází však větev.

V nouzi nejvyšší,
usedá na lístek,
na lístek okvětní.
Na lístek bludné orchideje.

Stonek se bortí,
v prach se změnil květ,
vlaštovka balancuje.

Padá.

Padá do hlubin zármutku.

II.

Skupina lovců,
bílých,
snad snědých,
smutným hájem postupuje.

V ruce šípy, luky,
oděni jsou v prostých šatech.
Šlahouny s trny
jim maso oddělují od kostí.

Sledují šelmu,
černého divočáka,
proplétají se bludištěm.
Pátrají,
kde se démonické tesáky objeví.

Zahlédli kopyto,
čedičovou hůlku,
s rykem vyráží muži vpřed.
Pekelná stvůro! Ničiteli míru!
Vítr je trhán pokřiky.

Tětiva. Výstřel. Šíp.
A zvíře se mu vyhlo,
zmizelo lovcům z dohledu.

Stěny z uhlového blankytu,
zdají se blíž a blíž,
už jen ruka posledního odvážlivce,
ztrácí se v moři nicoty.

Příkrov černoty nehybným se stal.

Barvy

Bílá
- jako blázna zbraň.

Zlatá
- to je hlupáka štít.

Máme tu nového návštěvníka!

Modrá
 - nekonečné vody.

Červená
 - krev plní díry.

Černá
 - výmluvou slabých se stala.

Kdo přijde další, ptáte se?

Zelená
 - je ticho vlhké brány.

Šedá
 - to je barva ctnosti.

Šedým se staň, můj příteli.
Tvé múzy budou rády.

Květy

Hodiny papíru,
popsaného slovy,
vynahradit nemohou

úpadek,
zmar,
smrti v ústrety,

cestou nebohou.

Věř, cizinče z Asie,
trsy trávy šustí nevinně,
letadla plují ztemnělou oblohou.

Strach, křik! Vlezte do krytu!
Květy lásky padají z nebe,
za ryku přílivu.

Ach moje milá,
Marto z Londýna,
kterak svou šíjí odrážíš Slunce,
z oblouku hledíš,
vážíš tři unce.

Kosmická ambivalence

Slunce plyne,
jako řeka strnulým korytem
a hvozdy svých paprsků obklopuje moře.

Plachetnice
jimi proráží
železným kýlem skrz tmavou oponu.
Nevinně.

Ženy,
s hruděmi z alabastru
s tvářemi odrážejícími měsíční svit
oddejte se velikému bohu
nasyťte slunce.
Nalijte do studny,
svou duši doplna,
po okraj utište
mou žravou tvář.

Láskou
Zlobou
Odmítáním

sbírkou podivných háďátek.

Ne-cit

Ano, již žiju!
 - tváří v tvář zmaru -
jsem tu a stojím
na arše sváru.

Tůně,
lesy i lučiny,
tiše zaplakaly,
zčernalé přišly
 - a velmi zlostně -
kontryhel vytrhaly.