I.

Místo řeky je síť
a na pravém břehu stojí Ofélie,
rozhazuje klubka naděje,
která chytají lidé.

Zachovejme rovnováhu!
Hořící stromy a popel z kapradin,
Ofélie mrtva leží,
krev barví síť.

Pavouk s miliardou očí,
valí po ní svoje odulé tělo,
nasytit se,
žene ho hlad po lásce.

Materialistická mantra
lučního světla
kácí poslední dub.

Uplynulo dost let,
pustina zcela se zahladila
a na místě dubu
roste opět květ.

Je černý, tmavý,
troudným kouřem zahalený,
na obzoru celá řada jich je,
jeden jako druhý.

Rozdíl nepoznáš,
dlouhý černý šat,
až k obzoru táhne se,
pokryl kopce.

Vlaštovka letí,
hladová,
žízní.
Chce usednout.

Nenachází však větev.

V nouzi nejvyšší,
usedá na lístek,
na lístek okvětní.
Na lístek bludné orchideje.

Stonek se bortí,
v prach se změnil květ,
vlaštovka balancuje.

Padá.

Padá do hlubin zármutku.